hairs

23. 06. 2009 | † 20. 11. 2012 | kód autora: sL0

 

Jestli mě vůbec pustí přez hranice.

Půlroční vousy, ve kterých je skryta

veškerá Samsonova síla, už sem si

oholil doma, ale přece jen, v pase mám

krátký vlasy. Nebo přesněji, velmi krátký vlasy. Což se o těch, co mám na hlavě aktuálně nedá říct ani s velkou dávkou fantazie. Tak nějak sem doufal, že si toho nikdo nevšimne,

že budeme přejíždět všechny hranice v noci a že se nikomu nebude chtít vylejzat ven. Ale pro všechny případy sem si sebou přibalil nůžky, kdyby byl přece jen nějakej problém, ostříhám si vlasy přímo na hranici. Alespoň bude nějaká legrace.

Hranice Rakouska a Slovinska nebyl problém. Všechno zavřený, nikde ani noha. Zlatej Shengen. Přesně o hodinu později, ve dvě ráno, chorvatskej celník obešel auto, zkontroloval značku ve předu i v zadu, nakouknul dovnitř, vrátil pasy a odmávl nás. Uf. Už sem si chystal nůžky. Dvě auta před náma si dal víc záležet, češi před náma měli v autě miminko, takže kontrola byla mnohem pečlivější a holanďana před něma nechal donce vyskládat kufr auta. Ale asi ho to unavilo, takže se stříhat nemusím.

Ještě mě ček hranice s Bosnou a Hercegovinou v Neumu, tam bychom měli být asi v deset dopoledne, ale jelikož tohle území má BIH od chorvatů jako svůj jedinej přístup k moři, nepředpokládám že by chtěli zdržovat jejich turisty nějakejma prohlídkama.

Neum, kolem poledne (jelikož sme ve Vrgoracu píchli – časovej plán se nám trošku rozhodil), horko asi pětatřicet stupňů ve stínu, celník nás odmávl aniž cokoli kontroloval.

Hotovo. Zvládli sme to bez stříhání.

......

Na zpáteční cestě sme prosvištěli Neum. Sice po včerejší večerní bouřce nebylo zdaleka takový horko jako po cestě tam, ale celníkům se o moc víc pracovat nechtělo. Úředník se opíral o budku, prolítl pasy a už, už nám je skoro vracel do okýnka. Chorvatskej polísmen co stál za ním mu koukal krz rameno.

"Počakaj samo málo", a vzal mu pasy z ruky. Intenzivně koukal do toho spodního. Ten byl můj. Sakra. Nepřítomně sem se díval před sebe a dělal sem že se mě to vůbec netýká.

Policajt se sklonil k okýnku, pořád ještě s tím pasem v ruce a koukal dovnitř.

"Nemogu verovat svojim očam" řekl policajt, já mezitím přemýšlel kde asi můžou bejt ty nůžky.

Uslyšel sem svoje jméno. "Isi to ti? Isi to sigurno ti?" Do pytle, ani ve snu mě nenapadlo že ke stříhání dojde na zpáteční cestě. S touhle variantou sem ani trochu nepočítal.

"Jebiga, Marek, ti si živ? Kao dugo zme sa nevidzeli? To misim tri godina. Minimalno."

Přestal sem se tvářit jako že se mě to netýká a podíval se na něj.

"Billi ???", no fakt, je to Billy. "Billi, nemogu verovat. Što tu radiš? Na jugu?"

Billy, byl můj kamarád, příslušník speciální policie, instruktor potápění  v policejní potápěčské škole na jednom z ostrovů na severu, v Kvarneru, a skutečně sme se neviděli asi tři roky.

Koho by napadlo že se potkáme na jihu, o šetset kilometrů jinde, na hranicích s BIH a ještě tak že si všimne mýho jména při běžné rutinní prohlídce pasů.


Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky cestovani

Související články

Copyright © 2008-2018 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.